Výchova dětí v Čechách

Posledních několik dní jsem se zaujetím sledoval stále se vyostřující bitvu mezi dobrem a zlem v jiskřivém tématu výchova dětí.

Jedna strana říká "Má je pravda, takhle máme vychovávat" a druhá na to "Ne, ne, má je pravda, takhle máme vychovávat".
"Tohle smíte, tohle nesmíte", "Ne, ne, tohle nedělejte, dělejte tohle".
"Já mám tyhle zkušenosti", "Jenže já mám zase opačný zkušenosti".
"Moje výchova je lepší", "Ne, moje výchova je úspěšnější".

Někteří se svojí pravdou dokonce běží za politiky, chtějí svoji pravdu posvětit a prosazovat plošně v zákoně. Stane se snad razítkem pravda lepší pravdou? Nebo, že by bez schváleného razítka vyhrála druhá pravda? Nevím. 

Jen pozoruji tuhle hru. Hru na pravdu. Hru na pravdu, která bude platit pro všechny.

Ze svého životního příběhu jsem se naučil jednu věc. Vždy když jsem v životě našel určitou univerzální pravdu, hodně rychle mi to život vrátil. Nepozorovaně, ale velmi důrazně. Ze začátku jsem si to neuvědomoval. Naštěstí jsem měl kolem sebe lidi, kteří mě vždy velmi efektivně ukázali, že všechno je jinak. 

Obzvláště tvrdé probuzení bylo vždy, když jsem si myslel, že se jedná o pravdu, která přeci musí být pro všechny stejná. Všichni by se touto mojí pravdou měli řídit.

Celá tahle hra na univerzální pravdu je jen naše vnitřní hra. Naše vnitřní bitva, kterou svádíme sami se sebou. Každý vnitřní odpor, který máme k našim životním příběhům, v nichž jsme nenašli své vlastní pochopení a vnitřní klid.

Všechny tyhle prohlášení o univerzální pravdě, ať už ve výchově dětí, nebo v jakémkoliv jiném tématu, jsou jen projekcí našich neuzdravených vnitřních bolestí. Tohle jsem zažil já a nechci, aby to kdokoliv jiný zažíval. Jenže tenhle příběh je jen můj. Není možné můj příběh používat univerzálně na další lidi. Natož podle mého příběhu vychovávat jiné děti než svoje.

Všechny rodinné systémy si nesou generačně různé zatížení, tajemství a neuzavřené záležitosti. Ve spoustě současných rodinných systémů narážíme na dlouhodobě potlačované emoce. Nemusíme rozlišovat, jestli jsou to emoce vzteku nebo radosti. Jsou to emoce a jen naše mysl jim dala buď kladné označení, nebo záporné. Opět naše vnitřní hra na dobro a zlo.

A tuhle naši hru na dobro a zlo pozorují naše děti. Naše děti, které chceme uchránit před tím, co jsme prožili my sami. Naše děti, přes které si uzdravujeme naše vnitřní zranění. Naše děti, které když budou mít dětství tak dobré, jak si představujeme my, tak potom budeme šťastný a spokojený. Naše děti, které si častokrát tímto nastavením bereme jako svoje rukojmí. 

Jedno je jisté. Nikdo ze současných lidí a rodin se zde na tomto světě teď nově nevyskytl. Všichni pocházíme ze svých rodových linií, které sahají tisíce let do minulosti. Tisíce let naše rody přežívají. Tisíce let se rodí nové dětičky, které dospějí, přispějí do své rodové linie dalšími dětičkami, zestárnou a odejdou.

Současná honba za univerzální skvělou výchovou dětí je tak vygradovaná, jak kdybychom stáli po tisíci letech před vymřením celého lidstva. Není možná náhoda, že kopíruje naše evropské zaměření na záchranu celé planety. Když to neuděláme teď, tak bude konec světa. Hledejme univerzální záchranu.

Jenže všechny tyhle univerzální pravdy a záchrany dostávají zpětné životní lekce. A my neustále opakujeme to stejné. Univerzální pravdy hledáme už i pro svoje děti. Častokrát už i pro děti, které se ještě ani nenarodily. Je to takové naše oblíbené páchání dobra. Snažení se o dobro pro všechny. Moje dobro přeci musí být i pro Vás dobrem.

Tahle bitva o nalezení univerzální dobré výchovy dětí mě na nějakou chvíli tak pohltila, že jsem začal také hledat jaké by bylo nejlepší řešení. Na nějakou dobu mě tahle hra tak vtáhla, že jsem si uvědomil, jak náročná musí být tahle hra pro jednotlivé rodiny, kde mezi sebou častokrát rodiče svádí přesně tuhle bitvu. Přetahují se o to, kdo bude lepším rodičem.

Máma sleduje jeden FB profil. Táta naopak sleduje druhý FB profil. A naprosto nevědomě se zaplétají se životními zátěžovými příběhy tvůrců těchto univerzálních metod a návodů. Postaví si tyto stvořitele na svůj výchovný piedestal a nevědomě začnou s těmito lidmi žít ve vlastní rodině. Soupeří spolu a tyhle návody jim slouží jako soudce.

Nehledají u sebe, nehledají ve slovech svých partnerů. Neuvědomují si své ženské vlohy k výchově a mužské vlohy k výchově. Nehledají průniky těchto ženských a mužských principů. Nehledají ve svých rodových liniích. Nekomunikují, necítí a s každým novým návodem se častokrát více a více vzdalují jeden od druhého. 

Hledají univerzální návod, který bude pro všechny stejný. Chtějí z maminky a tatínka vytvořit univerzální stroj, který se vždy zachová podle univerzální pravdy a návodu. A to vše častokrát vede k ještě větším zatížením rodinných systémů, které se zákonitě rozpadají.

Je to takové naše všeobecné páchání dobra.

I přes to, že mě tahle situace trápila, nemám žádnou univerzální radu. Nemám žádnou větší pravdu.

Vše je jen můj pohled, ze kterého si každý může vzít to co potřebuje a zbytek pustit zase dále.

Pro mě byly častokrát užitečné citáty a činy některých lidí. Jako například tento.

"Je třeba jednat tak, jak myslím já, ne jak myslí druzí.

Toto pravidlo je nezbytné jak v každodenním životě, tak v duchovním životě.

Je to těžké pravidlo, protože vždy nacházíš lidi, kteří si myslí, že znají Tvé povinnosti lépe než Ty.

Je snadné žít ve světě kolektivního myšlení a v samotě dle svého, ale šťastný je ten člověk, který i v davu koná to, co by dělal ve své osamělosti."

≈ Lev Nikolajevič Tolstoj ≈