Sebepoškozování

Je zajímavé, jak my jako společnost reagujeme. Jizvy na lidském těle nám připadají děsivé a nahánějí nám hrůzu. Spoustu jedinců považuje lidi s jizvami po sebepoškozování za špatné. Zároveň spoustu rodičů se okamžitě obrovsky vyděsí, když zjistí tuto skutečnost u svých skoro dospělých dětí. 

Tohle vše jen zobrazuje naše neustálé zaměření se a hledání pravdy někde venku. Vidíme jizvy na povrchu a děsíme se. 

Jenže tyhle jizvy jsou jen důsledek dlouhotrvajícího sebepoškozování tam uvnitř, tam na lidské duši. Tam kde to mi lidé neustále generačně přehlížíme. Tam uvnitř každého z nás.

Jenže, to, co nevidíme očima, neslyšíme ušima a nemůžeme se toho dotknout, to považujeme za méněcenné a nereálné. Na všechno potřebujeme studie a diplomy.

Všechny naše smysly řídí naše mysl. Jsme dlouhodobě společností tlačeni do naší mysli. Jsme ovládání naší myslí a zapomněli jsme na to, že dokážeme také cítit. Že je tu také naše tělo, ve kterém se nachází různé pocity, hormony a reakce našich buněk na jakékoliv emoce.

Zapomněli jsme cítit. Dlouhodobě jsme generačně uvěznění v přemýšlení.

Zamrzli jsme... 

A teď si vezměte, že se do těchto generačně zamrznutých necitlivých rodin narodí miminko. Miminko, které cítí a vše vnímá svými pocity a energiemi. A tohle miminko se postupně vyvíjí.

V jednu chvíli, kdy se dítě mění do role dospělého, aktivuje v sobě nové pocity, hormony a vnímání světa. A přesně v tu chvíli potřebuje vedle sebe někoho, kdo není neustále v hlavě, kdo jen nevysvětluje z mysli, ale kdo dokáže také cítit.

Mami, tati, je skvělé že tu bydlíte, ale co kdybyste tu byly taky emočně a citově...

Jenže, tady nikdo takový není. Není tu nikdo, kdo by mě vyslechl, kdo mi nebude předkládat svoje pravdy a rozumy ze své mysli. Není tu nikdo.

Všichni mě neustále tlačí do toho, abych přemýšlel a byl jen v mysli. Jenže já chci taky cítit. Já nechci být tak necitlivý a emočně prázdný, jako jste Vy všichni.

Tenhle vnitřní konflikt mezi myslí a tělem, způsobí uvěznění ve vlastním vězení. Deprese, nízká sebehodnota, stavy, kdy se tělo skoro dospělého bouří, že chce být taky cítěno.

A jelikož většinou nejsou v podobných rodinných systémech vítány jakékoliv emoce a "špatné" pocity, tak si s tím musí poradit dospívající sám. 

Je potřeba udělat změnu svého vědomí. Změnu své mysli, aby moje tělo mohlo propustit energii kterou drží. Vybudit svoji mysl k tomu, aby moje tělo zaplavila hormony štěstí a lásky, které mi nejsou poskytovány z venčí.

• Někdo se vydá raději pomáhat tam venku a zachraňovat svět. Tenhle dobrý pocit si nabere dočasně zvenčí a změní svoje vědomí "štěstím". Proto tu máme generaci, která by chtěla zachránit planetu a ideálně celý vesmír.

• A někdo se vydá za alkoholem. V 15 letech se začne opíjet pro to, aby změnil své vědomí. Alkohol mu způsobí zároveň extrémní zátěž pro celkový organismus. Na to mi říkáme ok, z toho se vyspí. 

• Někdo se vydá ještě dál a to směrem k drogám. Drogy mu způsobí ještě daleko větší zátěž pro organismus.

A někdo si vezme nůžky a "lehce" se řízne do kůže. Což způsobí to, že použije právě jen své tělo k tomu, aby se aktivovala vnitřní rovnováha. Nepoužívá žádné látky zvenčí. Žádné další podpůrné prostředky, které by mu zhuntovali organismus.

A my dospělí se hrozíme právě té poslední varianty. Bereme tyto skoro dospělé lidičky a běžíme s nimi na psychiatrii kde do nich narvou antidepresiva a dají jim různé samolepky v podobě diagnóz. 

A přitom je to dlouhodobě generačně potlačené emoční a citové prožívání.

Neřešení vlastních potíží a snaha se cítit neustále jen dobře. Zakázané "špatné" pocity a obrnění se proti ukázání jakékoliv slabosti. Nasazené úsměvy na tvářích, ovšem uvnitř, uvnitř je prázdno. Bolest a špatný pocit nejsou vítány. Musíme být silný.

Hezky je to zobrazeno ve spoustě pohádek a filmů.

Například Sedmero krkavců, kde hodná Bohdanka raději uvěří své mysli, že má rukama ušít košile z kopřiv - sebepoškozování. A její rodiče, ty mlčí, nevztekají se, ani nebrečí... Musí být také silný a hodný.

Nebo takový Avatar. Nádherný modrý příběh tam venku, stejně jako lidské nasazené úsměvy, ovšem tam uvnitř, tam je to jedno velké peklo.

Sebepoškozování samotné je symptom deprese, nebo úzkostných poruch. Připadáme si sami, nepochopeni, psychicky na dně. Je to únik od psychické bolesti. Sami sebe trestáme, viníme se za problémy v rodině anebo dokonce za špatnost celého světa.  

Zmírňujeme tak nerovnováhu mezi vnitřní a vnější bolestí, což přináší zdánlivou úlevu.

Navíc, pokud se říznu, bude to vidět. Já budu mít hodně práce s tím vše skrýt a nebudu mít prostor přemýšlet nad tím, co mě trápí psychicky.

Zároveň směsice všech vyplavených hormonů, které zaplaví celé moje tělo, je obrovsky uklidňující.

Pro všechny, kdo máte jizvy jak na těle, tak na duši. Není s Vámi nic špatně, i když se Vám to možná spousty lidí pokoušelo tvrdit. Jen možná potřebujete nalézt pochopení k tomu, jak se na své cestě orientovat.

I přes to, že je to možná teď nepochopitelné, tak všechno, co se nám v životě stalo, všechno mělo svůj smysl.