Poklonit se životu

Občas nám ten život připraví takové zajímavé zkoušky. My všechno zvládáme, všechno máme zmáknuté, o všem víme, všechno máme v životě přečtené, už jsme toho tolik zpracovali, a přesto nám ten život dá občas takovou ťafku.

Hledáme, snažíme se, šťouráme a stále nenacházíme, jako bychom na něco zapomněli a z toho máme strach.

Jakmile se dotkneme myšlenky se strachem, automaticky se z ní stanou minimálně tři další myšlenky plné strachu, které nás naprosto pohltí a ovládají.

To je čas, kdy je naopak zapotřebí úplně zvolnit. Je to takový paradox, kterému naše mysl opravdu nechce za žádnou cenu uvěřit.

Zvolnit a začít věřit, že všechno se vyvine v náš prospěch.

Dobro nepřichází tím, že ho silou dotlačíme.
Dobro přijde tehdy, kdy důvěřuji, věřím a jsem o něm přesvědčen.

Možná je čas, poklonit se s pokorou celému životu.

Možná je čas začít si uvědomovat, že né "já", ale ten život vše řídí.

Každý se jednou dostane do situace, kdy je na čase s pokorou přijmout, že je tu něco většího a vyššího, než jsem "já".

Je čas dát hlavu dolů a s vděčností se poklonit životu...