Orgasmus a intimní prožívání

Je dovoleno intimitu prožívat s vlastním prožitkem. Orgasmus, ať už hormonální, energetický nebo extatický může být jako vrchol našeho prožívání. Jenže spousty lidem zůstávají tyto brány vlastního prožitku uzavřeny. A je spousty lidí, kteří tvrdí, že je to v dnešní době přeci naprosto normální.

Pokud je tento přístup normální také pro Vás, doporučuji nečíst dál. Mohl by Vás text rozrušit. Pokud ovšem sami cítíte, že prožívání intimity je Vašim tématem a rádi byste jej do svého života přivítali, čtěte dále. Oba dva přístupy jsou naprosto v pořádku, pochopitelné a mají svůj důvod.

Ve vztazích častokrát žijeme jako dva partneři, kteří o sobě tuší, že jsou si životními partnery. Prožívají spolu porozumění a radost, ovšem intimita je dost trápí. Nepřipadají si jako plnohodnotní partneři a intimitu by si chtěli užívat se vším co k ní patří. Cítí se nekomfortně a hledají důvod této potíže.

Naše mysl může při intimních situacích reagovat tak, že způsobí odpojení se od situace a samotného prožívání, nebo vytvoří určitý odpor až blok. Častokrát nejsme následně schopni přijímat jakoukoliv intimitu, jakékoliv něžnosti, polibky, nebo objetí. Jsme v odporu vůči intimnímu sblížení.

V případech, kdy tento odpor není úplný, tak při pokusech o intimní sblížení jeden, případně oba partneři mohou reagovat stažením, nebo odpojením se od tohoto prožívání. Ve většině případech se milování odehrává jen v misionářské poloze. Můžeme nechat partnera se sebou dělat cokoliv co on chce, i když se nám to nelíbí, neprotestujeme. Naše role je převážně submisivní.

Na samotné submisivitě není vůbec nic špatně. Pokud nám ovšem tento submisivní program nezpůsobuje potíže v běžném životě.

V běžném životě se nám lidem daří tento program submisivity velice dobře skrývat za náš nasazený úsměv, laskavost a dobrotivost. 

Není na tom nic špatně. Pokud nám ovšem program submisivity nezpůsobuje potíže v zátěžových životních situacích. 

Dokonce i v zátěžových situacích se nám lidem daří tento program submisivity schovat za svoji pracovitost, toleranci a empatičnost. Sice někde uvnitř tušíme, že tohle prostě nechceme, ovšem náš vnitřní program má tak silný původ naprogramování, že nás vždy přesvědčí. 

Není na tom nic špatně. Pokud nám ovšem program submisivity nezpůsobuje potíže v intimních životních situacích. 

V životě tam venku, tam program funguje velmi dobře. Ovšem intimní situace, ty jsou intimní z toho důvodu, jelikož tam se již nejedná o život venku, ale o život uvnitř.

Život venku, ten naše programy dokáží oklamat. Dokonce i intimní život dokážeme oklamat. Necháme se sebou dělat co se druhému zlíbí. Vyznáváme submisivní polohy a přitahujeme buď totožné partnery, nebo naopak dominantní partnery.

Není na tom nic špatně. Pokud nám ovšem program submisivity nezpůsobuje potíže v prožívání intimních situací.

Spousty lidí se před touto branou, která otevírá dveře do své vlastní duše zastaví a začnou vyhledávat odborné poradce a poradkyně, kteří říkají druhým lidem, že je to vlastně naprosto v pořádku, protože 80% žen v dnešní době nedosahuje orgasmus (nevím jestli se ještě říká 80%, raději to už nečtu).

Nebo začnou vyhledávat různé energeticky zklidňující techniky (poslední dobou velice oblíbené a rozšířené), které ještě více potlačí tyto myšlenky, které by se chtěli za tento program podívat.

Tento program vytvořila naše mysl. 

Tento program má na starost vytvořit takové prostředí a takové životní situace, které nám dají náznaky na jeho odhalení a zároveň má za úkol nikdy nebýt odhalen.

Tento program má za úkol bránit naši mysl před vzpomínkami, které naše mysl vytěsnila a skryla hluboko v našem podvědomí.

Tyto vzpomínky často pochází z našeho dětství a dospívání. Z našeho dětství a dospívání, kde pro nás byly určité situace zátěžové, proto naše mysl vytvořila program, který má za úkol při každém náznaku podobné situace aktivovat své obranné mechanismy. 

A jelikož v dětství a dospívání prožíváme jeden velký intimní vztah, vytvoří naše mysl takový program, který při intimním vztahu způsobí reakci našeho těla. Naše tělo vytvoří vnitřní odpor a prožívání podobných intimních situací nám zakáže. Vše je postavené na biologii, hormonech, buněčné soustavě, fyzice, nervové soustavě a dalších úžasných vymoženostech, které nám lidem byly dány. 

Tady bych to už zastavil.

Víte, můj pohled je takový, že v internetových článcích a diskusích bychom měli hledat návod, nebo cestu. Ovšem dál bychom tuto cestu měli absolvovat jinak.

Není vůbec jednoduché s takovými vnitřními programy umět pracovat a nalézt skulinku, kde se v nestřežený okamžik dostat za tento program. A jelikož jeden z hlavních úkolů programu je "Nikdy nechci být odhalen", mohou následovat stavy, kdy se tento program chce ubránit za každou cenu. Vytváří se prostředí, kde je dobré být zazdrojovaný a nastavený tak, abychom dokázali program udržet v takovém nastavení, kdy bude uznána jeho funkčnost a zároveň bude program přesvědčen k tomu, že teď už není zapotřebí. 

Pokud i Vy cítíte, že ve Vašich intimních situacích přebírá kontrolu nějaký vytvořený program (častokrát říkáme já vlastně vůbec nevím proč se to děje, nevím proč nemůžu) tak Vám doporučuji vydat se na cestu s nějakým šikovným zkušeným psychoterapeutem, psychologem, terapeutem, který Vás provede hezky pomalu do hlubin Vaší duše, kde se tyto programy nalézají. 

Přestaňme už věřit všem těm odborníkům, kteří říkají že život bez vnitřního prožívání je normální. Posilují tím naše "já", které bylo vytvořeno z určitého důvodu.

Každý máme v sobě několik svých "já", které mají své opodstatnění a své důvody existence.

Zároveň je tu také naše "Já", které když se chopí vůdčí role, potom vše začne dávat smysl, zapadat do sebe a objeví se život o kterém jsme neměli ani tušení. V tomto životě už není potřeba nic měnit. V tomto životě už se situace dějí v přítomnosti a naše "Já" je uchopuje a žije ve vděčnosti z této přítomnosti.

Je dovoleno intimní situace prožívat s vlastním prožitkem.

Cesty ke svému "Já" existují.