Odpuštění / Přijmutí
V některých situacích stojíme před neřešitelným úkolem. Odpustit.
Odpustit našim bývalým, nebo i současným partnerům, odpustit vlastním rodičům, odpustit lidem ke kterým jsme projevovali city.
Víme, že bychom odpustit měli, ale ať se snažíme, jak se
snažíme nejde nám to. Neustále narážíme jakoby do zdi.
Říkám tomu slepá ulička.
Je to nástroj naší mysli, jak nás "uchránit" před pohledem, na který možná ještě nejsme připraveni. Anebo se prostě jen necháváme naší myslí tak ovládat, že jí sami bezmezně důvěřujeme.
Neustále jdeme hlavou proti zdi a neustále narážíme, až nás z toho častokrát rozbolí hlava, nebo jiná část těla.
Sám Brumbál v Harrym Potterovi říkal jednu krásnou větu:
"...potíž je v tom, že lidé mají talent volit právě to, co je pro ně nejhorší."
Spousty lidí již zná teorii, jak funguje lidský mozek. Využíváme maximálně 10 až 30% kapacity našeho mozku. To neznamená, že 70 až 90% nevyužíváme. Víme také, že 70 až 90% aktivit se dějí na podvědomé úrovni.
V této podvědomé části naší mysli ukládáme také všechny naše vzpomínky a zážitky, které byly pro nás zátěžové, emočně náročné a ohrozili naše fungování natolik, že se jim již chceme v životě vyhnout.
Jenže naše podvědomí ví, že tyto vstupní informace nechce neustále držet. Naše podvědomí ví, že pokud drží tyto vzpomínky a myšlenky, tak naše duše neboli naše vědomí se nemá kam dál posouvat a vyvíjet.
Naše vědomá část má zase tu funkci, abychom do našeho podvědomí raději nenahlíželi. Vědomě tedy volíme ty cesty, které jsou pro nás bezpečné a nenáročné.
Podvědomě ovšem tušíme, že tudy cesta nevede.
Je pro nás daleko bezpečnější vydat se směrem k druhým. Proto také spousty lidí obviňuje všechny kolem sebe a za žádnou cenu se nechce vědomě podívat na sebe.
Jenže při této cestě k druhým neustále narážíme. Jsme ve slepé uličce.
Neustále si do vztahů přitahujeme stejné partnery, neustále zažíváme stejné životní vzorce a neustále se můžeme snažit druhému odpustit. Jenže stále nic.
V takových situacích je dobré se zastavit. Tyto situace se nám opakují proto, že nám chtějí ukázat připravenost na posunutí našeho vědomí do vyšší úrovně.
Je zapotřebí se otočit a vykročit směrem k sobě.
Vykročit směrem k našemu podvědomí a začít pomalu vytahovat všechny naše pocity viny, pocity smutku, sebeobviňování a všechny naše tajemství.
Vykročit směrem k odpuštění sobě samému. Cesta k soucitu sám se sebou.
Cesta je to trnitá a náročná. Je dobré mít k sobě někoho, kdo nám na této cestě podrží bezpečný prostor.
Takového člověka poznáte většinou na první pokus. Lidé, kteří překročili tuto bránu, vyzařují ze sebe pocity stability i obrovského bezpečí a zároveň také mohou v druhých lidech vzbuzovat obrovský strach. Jelikož do nich vidí.
Když se na tuto cestu člověk vydá, začne objevovat spousty událostí, které se mu v životě přihodili a začne chápat souvislosti proč se vlastně stali tak, jak se stali. Dojde k pochopení podvědomích vzorců, k pochopení skrytých podvědomích myšlenek.
Potom následuje bod, o kterém šamani říkají:
"Teď zemřeš" nebo také "Zemři, dříve než zemřeš".
Rozbourá se naše realita, která do teď vedla do slepých uliček. Realita, která do teď vedla k druhým.
Dojde k zásadnímu uvědomění, respektive né jen uvědomění, ale také k prožitku situací, ve kterých vidíme, že to všechno si v životě tvoříme my sami.
Tyto situace jsou doprovázeny stavem "Vystoupení z těla", jakoby do jiného vědomí.
Začneme rozpoznávat sílu naší mysli. Začneme rozpoznávat sílu našeho ega. Začneme rozpoznávat sílu a signály našeho těla.
Začneme žít takzvaně z podvědomí, do vědomí.
Tímto poznáním sebe sama dojdeme k největšímu odpuštění, jakého můžeme dosáhnout. K odpuštění sobě samému. Soucit s naší životní cestou se promění v realitu.
Znovu se zamilujeme do našeho života.
Najednou začneme také na druhých vidět jejich životní vzorce.
Začneme rozpoznávat proč se v určitých situacích zachovali tak, jak se zachovali. Začneme vnímat důležitost nasazených křečových úsměvů druhých. Začneme mít soucit s druhými.