Nejlaskavější a nejhodnější
Je to nejlaskavější žena, kterou znám. Neublížila by ani mouše. Ke všem se chová vždy slušně, s úsměvem, každému ráda pomůže, nikdy se s nikým nepohádala. Vždy chce všechno vyřešit s klidem a tam kde to nejde, tak situaci změní neodolatelným úsměvem na tváři. A když už to opravdu nejde zvládnout v klidu, tak se zbytečně nerozčiluje a raději odejde.
Jen na to svoje dítě má smůlu. To jí tedy osud přihrál do cesty. Takové dítě si tedy vůbec nezaslouží.
Je to malý tyran. Šikanuje svojí hodnou maminku. Ty dnešní děti jsou opravdu hrozný.
Nejlaskavější žena, která by neublížila ani mouše je z toho také zdrcena.
"Snažím se s ním od malička jednat s úctou a respektem, nikdy jsme ho neuhodili, ale on bije mě! Ničí mě to. Nevím, co dělat."
"Vždycky jsme ji vychovávali respektujícím způsobem, jenže ona vůbec nerespektuje mě! Často na mě křičí, vynucuje si věci, kouše mě. Jsem zoufalá, co s tím?"
Nápadně milé a příjemné chování ve všech situacích je ve většině případů způsobeno potlačováním emocí. Častokrát se jedná o dobrovolně vykonstruované image proto, abychom naplňovali představy a očekávání okolí. V dětství jsme zažívali emoční prázdnotu a nedokázali jsme si vytvořit své vlastní zdravé já.
Jelikož jsme zažívali dětství plné křivd, nepochopení a nelásky, nechceme toto opakovat na svých dětech. Zablokujeme v sobě vlastnosti, které pro nás v dětství byly tak náročné. To vše se děje na podvědomé úrovni.
Strach z toho, abych nebyl stejný jako otec. Strach z toho, abych nebyla stejná jako matka. Pokud budu stejný, budu stejná, nebudou mě mít druzí rádi, stejně jako já neměl/neměla ráda své zážitky z dětství.
Naše dítě budeme vychovávat jinak. Nechci a nebudu své dítě traumatizovat.
Jenže co se stane.
Sami sobě nedokážeme nastavit hranice, zároveň nedokážeme nastavit hranice ani dítěti.
Dítě tohle vnímá jako naprostý nezájem a emoční chlad. Mámě nestojím ani za to, aby se na mě naštvala. Nádherně je tento příběh vidět v pohádce Sedmero krkavců.
V dospělosti bude ovšem naše dítě opakovat stejný vzorec, jako jsme viděli u našich rodičů.
Časem přijdou na svět jeho děti a ty budou zažívat přesně to samé, co jsme zažívali mi sami jako malé děti. Přesně to, před čím jsme naše dítě chtěli uchránit.
Jelikož našemu dítěti chyběli hranice a pravidla, bude si jich vymáhat na svých dětech. Jeho děti budou žít podle pravidel a to doslova.
A takto krásně předáváme rodové tradice a vzorce z generace na generaci.
Cesta, jak z toho ven vede podívat se hluboko do sebe. Pochopit své vzorce, podívat se na své traumata, začít je z podvědomí přesouvat do vědomí a využívat tohle moudro našeho traumatu, které nám kdysi dovolilo a umožnilo přežít.
Většina seberozvoje vede tou cestou, která Vám tvrdí, že je zapotřebí to dělat jinak neboli to, že jste špatná, rozbitá a Vaše dítě také. Všem se dávají různé nálepky a diagnózy.
Můj pohled na práci s traumatem je jiný.
Jako první je zapotřebí si uvědomit, že neděláte nic špatně. Vaše reakce je v tuto chvíli naprosto správná a má u Vás teď své místo.
Tím že bojujeme proti tomu abychom takhle nereagovali, tím vytváříme v sobě ještě větší protitlak, který vytváří ještě větší emoce a zlost.
Naše mysl, tělo i duše reagují na podněty, které již nechceme znovu zažít. Tyhle naše reakce nás zachraňují od znovu prožívání traumatických situací.
Smyslem je nebojovat proti tomu, co mě vlastně kdysi zachránilo. Tím že přestanu vnitřně bojovat a obviňovat se za své chování, dávám tím prostor pro pochopení souvislostí, možnost objevení nových vzorců, které ukáží další možnosti.
Je to jako když loupete cibuli. Uvědomění toho, že nikdy nebudu hotový a dokonalý mi dává prostor pro to vnitřně nebojovat a v těchto stresových situacích se zastavit a provést změnu.
- První z cest je práce s tělem. Různé techniky práce s dechem, práce s pocity, kotvy na těle i v prostoru, vizualizace apod. To je způsob zklidnění a soustředění. Tím docílíme zachovávat klid v reakcích na obrazy, myšlenky, zvuky nebo tělesné pocity, které nám připomínají naší traumatickou minulost.
- Druhá z cest je převzetí zodpovědnosti za svoji mysl. To znamená cítit to, co cítíme a vědět to co víme, aniž by nás to vnitřně drtilo, rozrušovalo nebo zahanbovalo.
Nemuset před sebou samými nic tajit, včetně způsobů, jak jsme dokázali přežít mi sami.
Pokud pracujeme jak s tělem, tak s myslí, vede nás to k znovu nastavení vnitřní komunikace právě mezi tělem a myslí.
Na své cestě jsem pochopil, že není možné se na své vnitřní vzorce a obrané reakce podívat sám.
Náš vnitřní obraný krunýř je tak silný, že nepustí nic ven ani dovnitř.
Pro mě bylo a stále je důležité mít k sobě někoho, kdo mi podrží bezpečný prostor a společně s ním se postupně dívat do svých vlastních vzorců a traumat.
Zároveň je důležité uvést, že pokud si jednou tu červenou tabletku vezmeme, tak není cesty zpět.
Tahle cesta totiž nikdy nekončí.
Neustále se objevují nové a nové vzorce a tím zároveň i nové možnosti pro změnu.