Můj příběh: Jak jsem potkal smrt, podruhé.

V prvním mém příběhu, kde jsem popsal svoje procitnutí v nemocnici, byla popsána smrt mého těla. Nebo lépe řečeno, procitnutí těla. Objevení moudrosti těla, imunitního systému a celkového propojení mezi tělem a myslí. Tělo se stalo jedním z mých ukazatelů aktuální životní situace a začalo se mnou komunikovat. Kolik respektu, soucitu a porozumění jsem svému tělu začal dávat, tolik respektu, soucitu a porozumění začalo dávat tělo mě.

Mé druhé seznámení se smrtí bylo jiné. Bylo náhlé a nečekané. Nebylo to seznámení s fyzickou smrtí. Naopak, moje tělo bylo v naprosté kondici a jeho reakce mě upozornili okamžitě. Teď, okamžitě zastav a začni mě používat, jinak zemřeme. Ale, o tom až později.

Bylo slunečné podzimní ráno. Já jako každý den odvezl dcerky do školy a začal se připravovat na cestu do zaměstnání. Pracoval jsem tehdy v logistických korporátech. Zároveň jsem se při tomto zaměstnání již paralelně začal věnovat jednak svému seberozvoji, měl jsem za sebou již několik svých terapií, tak jsem právě absolvoval svůj první terapeutický výcvik se zaměření na provázení traumatem a integraci traumatu. 

Tento výcvik byl zemřený jak na učení se různých technik, ovšem zároveň byl určený pro moji cestu. Podívat se tam do hlubin vlastní duše, do svých traumat, do svých podmíněností a všechny učené techniky si také vyzkoušet a prožít sám na sobě. To jsem ovšem ještě netušil, co všechno mě čeká. 

Příprava do zaměstnání zabrala pár minut. Kávička nesměla chybět. Už při usrkávání kávičky jsem cítil lehké mrazení v zádech a mravenčení v celém těle. Jelikož jsem byl s tělem už v tu chvíli kamarád, kávičku jsem odložil, tělu poděkoval, nasedl do auta a vyrazil směr zaměstnání. Kancelář jsem tu dobu měl hodinu jízdy.

Po několika minutách jízdy jsem strnule seděl za volantem a nějak jsem netušil co se to se mnou děje. Krajina kolem mě ubíhala, ruce otáčeli volantem, noha sešlapovala plyn a když bylo potřeba tak také brzdu. Vše se dělo samo. Moje mysl vytvářela určitý obraz nějakého jiného světa, kde vůbec nebyl prostor pro aktuální dění v realitě. A moje současné Já nic neřídilo a všechno jen pozorovalo.

Víkend před tímto pondělkem jsme měli naše třetí výcvikové setkání, kde jsem se seznámil s konstelacemi traumatu. Sám jsem si ten víkend nechal poprvé postavit konstelaci svého vlastního rodinného systému. Z počátku celá rodinka vypadala idylicky, všichni byly tak nějak spokojený, usměvavý a já si potvrzoval, že moje rodina a můj život je přeci v naprostém pořádku.

Až najednou. Až najednou se začali dít v konstelaci věci, kterým jsem moc nerozuměl. Ženě v roli mojí manželky se začali podlamovat kolena, začala se hroutit až skončila jakoby pod tíhou něčeho na podlaze. Před tím usměvavé a šťastné děti se začali stále více a více cítit nejistě. Pláč se stal v konstelaci jejich projevem tohoto zmatení. Zástupce za moji osobu zůstal stát a nevěděl co má dělat. Jen stál a pozoroval celou situaci. Tím jsme po několika minutách konstelaci ukončili.

Nějakou dobu po tomto zážitku se moje myšlenky stočily jinam a byl jsem nad věcí. Byl to poslední den třetího výcvikového setkání, takže jsem se následně vydal na cestu domů. Moje mysl jela na plné obrátky a stáje jakoby, se chtěla vracet k tomu konstelačnímu obrazu, který jsem před několika hodinami viděl před sebou. V myšlenkách mi probíhaly otázky. 

"Co se to sakra dělo, co to mělo znamenat. Proč ta manželka byla tak zhroucená, co to ta manželka předváděla? A co ty děti, co to sakra prováděli? Co to tady všichni se mnou hrají za hru? Vždyť já jsem tam byl jediný, kdo byl v pořádku, kdo to držel a kdo byl stabilní. To ostatní nic nevydrží. To byla jejich chyba."

A teď, v pondělí ráno jedu do práce, moje mysl je zahlcená všemi možnými myšlenkami a promítají se mi za očima určité životní situace, které jsem prožil ať už v dospělosti, dospívání nebo dokonce jako malý kluk. Tělo se věnuje otáčení volantu a zároveň reaguje. 

Cítím, jak se mi do očí derou slzy. Slzy jsou čím dál intenzivnější. Zaplavují moje oči. Pláču. Brečím. Není možné dál pokračovat v jízdě. Mysl komunikuje s tělem, blinkr, zatáčím na polní cestu a zastavuji na louce u blízkého lesa. 

Sedím v autě, pláču, slzy tečou proudem z mých očí. Až najednou pláč končí. Slzy se zastavují. Sedím bez jediné myšlenky, bez slz, jen moje oči se dívají někam do prázdna. Mysl se rozhodla vydat skutečný obraz, který viděla před několika hodinami v konstelaci. Rozhodla se vydat svědectví o mě a zároveň svědectví sama o sobě. Rozhodla se dovolit mi nahlédnout na pravdu.

"To Ty jsi strůjcem toho, co se Ti děje. To Ty jsi vytvořil tento obraz. To Ty jsi ten, který viděl svoji manželku zhroucenou. To Ty jsi ten, kdo viděl své děti ve zmatení a pláči. To Ty jsi to způsobil. To Ty můžeš za to, co se děje. To Ty jsi strůjcem těchto bolestí. To Ty vytváříš. To Ty si hraješ na stabilního. To Ty nic neděláš. To Ty dáváš vinu druhým. To Ty jsi ten, kdo tohle všechno způsobil. To Ty žiješ v téhle iluzi."

…prázdno, nic, ani smutek, ani štěstí, prázdno, nicota…

Žádná myšlenka, žádný pocit, tělo dýchalo, z očí jako by spadla určitá mlha, zaostřili do toho prázdna a jen tak se dívali do bílého světla.

Netuším jak dlouho tento stav prázdna a nicoty trval. Možná pár vteřin, možná minuty, možná hodiny.

Vstaň! Zvedni se! Běž chodit!

Vystupuji z auta, zamykám a jdu směrem k lesu. Bez myšlenky, bez pocitu. Najednou moji mysl popadne šílený vztek, naštvanost, agrese, zloba. Vytváří pocity, které byly dlouho schované za tou stabilní schránkou na povrchu. Tělo jde do okamžité reakce. Nohy jsou v pohybu, rozebíhají se, běžím. Najednou se tělo pod návalem pocitů agresivity propadá na kolena. Ruce mlátí do země. Probouzí se vnitřní hlas, který chce řvát.

Řvu, ječím, křičím šílenstvím.

Tělo padá na zem. Prázdno. Nicota. Není jediná myšlenka. Není jediný pocit. Ležím na louce blízko lesa. Moje oči opět zaostří na bílé světlo, které je všude kolem mě. Cítím nové pocity. Pocity skutečného štěstí, radost, prázdné nic, které tvoří všechno. Netuším, jak dlouho tento stav trval.

Co teď? Co dál? Co chceš?

Mysl začala vytvářet nové otázky. Co teď po mě chceš, ptala se. Co teď budeme spolu tvořit? Co dál?
Do toho se začaly probouzet v mysli věty té druhé části. "Všechno si zničil. Všechno jsi zahodil. Všechno, co jsme spolu budovali. Všechno ničíš, rodinu, život manželky, život dětí. Je to Tvoje vina!"
Do toho přicházejí myšlenky jakoby od nové mysli. "Jsem tu pro Tebe. Jsme tu pro nový život. Co bys chtěl? Všechno je možné."
…"Všechno jsi zničil. Nic jsi nedokázal. Jsi slabý. Vždycky jsi byl naprostá nula. Nic nedokážeš."
…"Jsem tady. Jsem tu pro Tebe. Řekni, co chceš? Spolu dokážeme všechno."
…"Nula, naprostá nula. Nikdy jsi nic nedokázal a nikdy nic nedokážeš."
…"Můžeš, co chceš. Stačí pomalu. Jenom pomalu. Drobné krůčky."
…"Nikdo, nikdo nejsi. Raději zemři…"

Vstaň! Zvedni se! Běž chodit!

Zvedám se ze země. Tělo je v naprosto jiné energii. V jednu chvíli má sílu, potom se naopak cítí naprosto slabé. S každou zápornou myšlenkou se tělo propadá do slabosti. S každou novou myšlenkou se stává silným. Chodím po lese a pozoruji co se to v mé mysli odehrává za souboj. Pozoruji, jak na tento souboj reaguje moje tělo. V jednu chvíli se propadám do depresí, do úzkosti, do apatie. Na to tělo reaguje křečemi a malátností. Potom se objevují stavy euforie, radosti a štěstí. Na to reaguje tělo, jako by se zbavilo všech zátěží a bolesti. 

Tyhle stavy se střídají tak dlouho, až se v jednu chvíli jak mysl, tak tělo dostává do obrovské paniky. Extrémní bolest v těle násobí pocit v mysli. Jako bych se měl roztrhnout. Jako by mělo puknout moje srdce a s ním moje hlava. Co teď, tohle nevydržím, musím to skončit, zemři, zemři už. V mysli se objevují myšlenky na smrt. Musíš zemřít zní jasný příkaz.

Chodím po lese v myšlenkách na konec. Všechno jsem zničil, všechno, celý svůj svět jsem zničil.

Zemři dříve, než zemřeš…

Nevím jak dlouho tento stav naprostého šílenství, beznaděje a myšlenek na smrt trval.

Až najednou se někde v dáli objevila nová myšlenka. Myšlenka na záchranu. Co když tu je někdo, kdo Ti může pomoci? Je to poslední naděje. Někdo Ti určitě pomůže. Někdo Ti pomůže abys nemusel zemřít. Běž k autu, vezmi telefon a někomu napiš. Okamžitě vím, že mám napsat svému učiteli, průvodci a mistrovi z výcviku. Ten je silný, ten Tě zachrání.

Pochopil jsem. Pochopil jsem svojí konstelaci. To já můžu za to, co se děje. To já všechno ničím. Jsem na dně. Nevím co mám dělat. Je to jak kdyby se mi rozpadl svět. Potřebuji pomoc. Co mám dělat?

…dlouhé minuty jsem čekal na odpověď.

Mysl žila v naději, tělo se svíralo v křečích. Naději střídal smutek, smutek střídala radost, radost se proměnila v úzkost, panika, klid, neustále dokola.

Najednou přišla odpověď.

"Skvěle. Přines to příště do naší skupiny. Čekáme na Tebe."

Jak je to možný? Jak je možný, že mi nepomůže? Jak je možný, že mě v tom nechá samotného? Jak je možný, že se o mě nepostará? Jak je možný, že mu na mě nezáleží? Jak je možný, že to končí?

Nestále se opakovali tyto myšlenky a otázky.

Až najednou tenhle hlas utichl.

Nic. Prázdnota. Nicota.

Moje tělo se po nějakým čase automaticky samo od sebe postavilo, protáhlo se a vytvořilo tak silnou energii, která stoupala od země, přes záda a moji hlavu až do samotného okolí kolem mě.

V mojí mysli se zrodili nové myšlenky.

Nikdo Ti nepomůže. Nikdo Ti už s ničím nepomůže. Ty sám si strůjcem toho, co se děje. Ty sám to tvoříš. A jen Ty sám to můžeš taky změnit. Měj soucit sám se sebou. Neuměl jsi to jinak. A teď máš možnost to změnit. Spolu to zvládneme.

Přišel náš čas…

------------------------------------------------------------------------------

Teď zpětně chápu, co jsem také prožil s touto svojí vnitřní transformací.

Prožil jsem pocity, které provází každého sebevraha. Každého, kdo se rozhodne ukončit tento šílený vnitřní souboj. Každého, kdo stojí v této bitvě na pomyslné hraně a má možnost se rozhodnout, pro kterou volbu sáhne. Zároveň pocity každého, kdo se rozhodne pro volbu změnit svůj vnitřní život. Každého, kdo se rozhodne pro život ve vnitřní pravdě. Každého, kdo se rozhodne pro smrt, nebo pro život.

Mé nové Já zvolilo Život!