Můj příběh: Jak jsem potkal smrt.

"To si takhle žijete, úplně normální, standartní a poklidný život jako kamarádi kolem a najednou puufff, život může být u konce."

Jednoho dne jsem se probudil s mým známým nepříjemným pocitem v břiše, přesně tam na levém boku, kde je tlusté střevo. Znám to, říkám si. Křeče, zažívací potíže. Dám si dva dny oraz od jídla, párkrát si odskočím na záchod a ono to přejde. Vždyť už to tak mám v životě po několikátý.

Jdu do práce, vždyť teď skoro nic nedělám, sedím za monitorem, občas zavolám a ono se to pořeší.

Jenže během dopoledne jsou ty křeče nějaký větší. Sakra, to je nějaká novinka.

No dobrá, "Chceš se mnou bojovat moje tělo, tak dobrá. Jsem nesmrtelnej.", říkám si.

Po obědě chodím v předklonu a křeče v břiše jsou tak velký, že se nemůžu narovnat. Kolegové v kanceláři se na mě dívají a povídají něco o tom, jestli bych nechtěl jít k doktorovi.

Nevím, moc jsem je neposlouchal. "Vždyť jsem přeci nesmrtelnej." Neztrácel jsem křečovitý úsměv na tváři.

Za hodinu už jsem nemohl vstát od stolu. No dobrá, tak je asi čas dát si trochu oraz. Půjdu domů, dám si panáka slivovice a vyležím to. Balím se a v předklonu odcházím.

Než jsem stačil dojít k autu, tak bolest byla tak veliká, že jsem si začal uvědomovat, sakra tady asi něco není v pořádku. Možná by bylo dobrý sjet do nemocnice, aby potvrdili moji nesmrtelnost.

Zkroutil jsem se pod volant a v křečích jsem se vypravil do nemocnice. 

Pohotovost, vyšetření, čekání, další vyšetření, čekání, ultrazvuk, čekání.

Po několika hodinách zpráva. 

"Tak pane, rozhodli jsme se, že si Vás tady necháme. Máte silný zánět tlustého střeva. Pan primář tu již dnes v pátek odpoledne není, tak si Vás tu necháme do pondělí a potom se domluvíte."

No jo říkám, jenže mě čeká víkend sám doma. Manželka s dětmi odjíždí, tak jsem chtěl skočit s kamarády na pivko. Nakonec mě doktorka přesvědčila, že zdraví bych mohl pro tentokrát upřednostnit.

To už v samotných křečích nemůžu stát na nohou. Sestřička mě odváží na invalidním vozíku směr moje nová postel. Stále ještě neztrácím úsměv a občas prohodím nějaký vtípek.

Na pokoji okamžitě kapačky, infuze s výživou a oznámení, že do pondělí jsem bez stravy. Tentokrát už s velkými obtížemi, ale úsměv stále držel.

Pátek, sobota, neděle, závratě, bolesti, horečky. Úsměv už byl definitivně proměněn v totální křeč.

V pondělí vizita a pan primář. Nějak už jsem vnitřně tušil, že to nebude zas tak horký s tou mojí nesmrtelností, ale kouskem duše jsem doufal, že nejpozději ve středu půjdu domů.

Pamatuji si primářova slova.

"Tak Petře nevím, jestli jste měl štěstí nebo smůlu, že jsem tady v pátek už nebyl.
Kdybyste dorazil o hodinku dříve, tak Vás vezmu okamžitě na operační sál.
Váš zánět tlustého střeva byl tak silný, že byla jen 10% šance, že Vám tlusté střevo nepraskne. A pokud by Vám prasklo tlusté střevo, znamenalo by to 50 na 50.
Buď automatická smrt, nebo do konce života infekce v břišní dutině, vyšetření a různé celoživotní omezení a kontroly."

Polibek smrti byl silný.

Moje představa o nesmrtelnosti se rozsypala jak domeček z karet. Můj dlouholetý boj s tělem byl prohraný, myslel jsem si. To jsem ještě netušil, že to bylo naopak.

Tři dny jsem skoro nemluvil. Mysl se mnou nekomunikovala, tělo se mnou nespolupracovalo, ego bylo schoulené a schované někde hluboko za tím tlustým střevem.

V nemocnici jsem byl přesně 21 dnů. Byl to čas jen pro mě. Čas na to podívat se na svůj život.

Fyzicky jsem v jednu chvíli stál před zrcadlem a díval se sám sobě do očí.
"Je tam trochu mrtvo. Kdepak se Ti to asi zvrtlo?"

Vzpomněl jsem si, jak mi kdysi někdo něco vyprávěl o psychosomatice. Nevěřil jsem tomu, vždyť jsme ve 21 století, medicína, doktoři. Tohle nefunguje, šarlatáni, vzpomněl jsem si na svoje slova.

Začal jsem trochu studovat. Co to znamená potíže s tlustým střevem, co znamená nosit od 10 let brýle, co znamená zažívat opakující se zažívací potíže.

Najednou jsem před tím zrcadlem stál úplně sám. Bez úsměvu, bez nesmrtelnosti, bez životní síly.

Chtěl jsem sám před sebou utéct, schovat se někde, jenže při jakékoliv podobné myšlence moje tlusté střevo dalo jasný signál. Teď už ne!

Utíkáš. Celý život utíkáš. Tvůj život je jedna velká lež. Jedna velká iluze. Svůj vztah se svojí ženou žiješ ve lži. Neustále si dopřáváš dobrý pocit tam zvenku. Svůj vztah sám k sobě máš na bodu mrazu.

Utíkáš před svými pocity, před řešením problémů, utíkáš sám před sebou.

Utíkáš za kamarády. Utíkáš do práce. Utíkáš za chlastem. Utíkáš za jinými ženami. Utíkáš na fotbal. Utíkáš do lesa. Utíkáš, utíkáš, utíkáš… Nechceš cítit, nechceš vidět, nechceš, nechceš, nechceš…

Jenže, sám před sebou neutečeš! 

A Tvoje tělo Ti dlouhou dobu dává jasný signály. A teď máš možnost vše změnit.

Koukej se chytit za ty koule a koukej s tím začít něco dělat.

Jak teď rád používám "Zemři, dříve než zemřeš!"

A tak začala má cesta do samotného středu mé duše. Cesta všech mých terapií , výcviků, seberozvoje. Ta cesta zdaleka není u konce. Ta cesta skončí až skutečnou smrtí. A možná, že ani tím neskončí. Poznám to, ale né hned, né hned…

...to byl počátek. Počátek všeho.