Hlavně NE - traumatizovat své děti

Hlavně netraumatizovat své dítě. Nemoc dnešní společnosti. Trauma sem, trauma tam, já mám trauma, on má trauma, všude samá traumata. Možná bychom tuhle dobu mohli nazývat "Pokus o NE-traumatizaci".

Stále častěji za mnou přichází maminky a tatínkové, kteří mají jediný a správný cíl: Hlavně netraumatizovat své děti.

Čtou knihy, hltají každý den nový návod z FB profilů, viděli filmy o traumatu, znají moderní metody uzdravení traumatu. Všechny tyto návody zkouší implementovat do výchovy svých dětí a všechny naučené fráze zkouší používat při komunikaci se svými dětmi.

• Jedna menší vsuvka. 
• Byl jsem na tom úplně stejně. Také jsem se v jednu chvíli soustředil převážně na své děti a měl jsme potřebu být dokonalým rodičem.
• Takže moje kontrolka ihned začne blikat a zároveň se aktivuje pochopení v současném přehlceném světě.

A z druhé strany za mnou přichází častokrát úplně ztracený skorodospělý 16. až 19. letý človíčkové. 

Neví kdo jsou, jestli mají být muž nebo žena, motají se v tomhle světě, nedokáží si poradit v "náročných" situacích, mají z dětství několik diagnóz a velice často vypráví, no když maminka nebo tatínek pořád říkali abych nebyl/nebyla traumatizovaná. Přitom se dohadovali, kdo bude lepší rodič. Sami nic neřešili.

Tak mi všechno dovolili a já vlastně nevím co mám v téhle džungli teď dělat. On se mě tady v tom světě nikdo na nic neptá.

Najednou NE-traumatizované děti objevují ten druhý břeh. Ten, před kterým byly v dětství "uchráněni".

A já vždy rodičům říkám: 

Víte, i děti těch nejdokonalejších a nejúžasnějších rodičů budou jednou mít co říct svému terapeutovi.
"Víte, oni totiž rodiče jsou také lidi!"

Přestaňte se honit za dokonalostí, Přestaňte ve vztahu neustále soupeřit kdo je lepší rodič. Přestaňte jako soudce Vašeho soupeření používat Vaše dítě a začněte pracovat na Vašem vztahu.

Začněte jako partneři a rodiče spolupracovat a komunikovat.

Je zapotřebí se ve vztahu posouvat. Stejně jako se věkem posouvají naše děti, tak je zapotřebí, aby se ve vztahu a zároveň i ve výchově posouvali také rodiče.

To, co fungovalo před třemi lety, před rokem, před měsícem, teď už fungovat nemusí.

Vztah je zamrznutý a dítě se to rodičům všemožně snaží naznačit. Kope, řve a už neví co by ještě provádělo a oba dva rodiče stále soupeří, kdo bude úspěšnější. Jestli ten řvoucí, nebo ten mazlící. 

Na potíže ve vztahu se dva lidé většinou nechtějí dívat. Je daleko jednodušší otočit pozornost na dítě. Jenže s dětmi není nic špatně. Dítě ve většině případů jen reaguje. Reaguje na nesoulad ve vztahu rodičů.

Dítě rodičům dává častokrát jasně najevo, že má rádo oba stejně, proto se taky s každým zvlášť chová jinak.

Jenže té stále se opakující hry rodičů se účastnit nechce. 

Současné výchovné směry a metody z FB nás vedou tak, že potom chceme po dětech ať komunikuji, učíme je vysvětlovat a mluvit o svých pocitech.

A dítě se na nás dívá a říká si "Máma s Tátou mě učí komunikovat a sami mezi sebou nekomunikují."

V dnešní době už nestačí říct, když mě to nikdo taky neučil. Svět jde dopředu, je stále rychlejší a zahlcující.

Je zapotřebí se i v dospělosti posouvat a tím učit i naše děti.

Cesta nevede k dětem. Cesta vede zpět do vztahu a zároveň zpět k sobě. S dětmi nic špatně není. Jen tou neustálou pozorností rodičů jsou pod ohromným tlakem.

Vnímáte kolik tu máme citlivých dětí? Stále více a více citlivějších dětí?

Můj pohled je takový, že je to pro to, aby konečně lidi pochopili, že se mají zajímat o své vztahy. Vztah partnerů, rodičů, vztah mezi mužem a ženou, to je to, kam vede cesta.

A přes vztah partnerů vede cesta k tomu nejdůležitějšímu vztahu.

Vztah sám k sobě.