Domácí mazlíček

Domácí mazlíčkové jsou u nás v naší české kotlině velice oblíbení. Dovolím si tvrdit, že jsme jeden z národů, který má nejvíce domácích mazlíčků na jednotlivce. Zároveň s námi naši mazlíčkové prochází různé zátěžové situace a náročná období. 

Pomáhají nám při těchto stresových situací a nesou s námi častokrát naši nepohodu i pohodu. Zároveň se častokrát stává, že naši domácí mazlíčci trpí záhadnými potížemi a různými nemocemi. Jako kdyby psychosomatické principy fungovali i mezi zvířaty a lidmi.

A jak už to tak bývá, tak všechno má svůj smysl. Pojďme se na to podívat trochu z jiného úhlu pohledu.

Můj pohled a má teorie je takováto.

Už různá starověká učení mluví o tom, že každá "nižší" úroveň života sama sebe obětuje, aby podpořila úroveň "vyšší".

Proto děti somatizují do určitého věku své rodiče. Rodiče řeší nějaký problém a dítě onemocní. Přírodní zákon mluví o tom, že pokud já jako dítě (mládě) nebudu mít rodiče, nedostanu najíst, napít a zemřu. Jsem "nižší" úroveň života a musím se obětovat pro "vyšší" úroveň života. Když se naučím o sebe postarat a odtrhnu se od rodičů, končím se somatizací.

Všimněte si, že domácí mazlíčkové také častokrát somatizují své páníčky. Když se necítíme dobře my, necítí se dobře také mazlíček. Když se cítíme dobře, cítí se mazlíček také dobře. Zdá se, jako by byl mazlíček na nás závislí a mi vlastně závislí také na mazlíčkovi.

Proto jsme také historicky postupně po desetiletí přesunuli psi, kočky, králíky a všechny další "nižší" úrovně života z venkovních prostor do prostor vnitřních. Jelikož když budou uvnitř, neseženou si sami potravu a budou na nás naprosto závislí. Tím pádem se stanou plnohodnotnou "nižší" úrovní života vedle člověka a pomohou nám s našimi zátěžemi, obětují se.

To vše na nevědomé úrovni.

Všimněme si, že i v divoké přírodě platí systém obětování. Stádo divokých antilop se vždy postará také o zraněné a staré antilopy. My lidé vidíme, jak jsou ušlechtilé a dokáží se postarat (je fantastická ta naše mysl). 

Jenže ten praví důvod, proč se starají je ten, že pokud bude stádo napadeno, automaticky stádo vystaví mimo své pole ty nejslabší jedince, ať už zraněné nebo staré. Obětují je pro zachování rovnováhy. Nejsilnější kusy přežijí, protože jen tak má stádo možnost přežití.

A potom tady máme kolektivní pole vědomí, ve kterém se nachází úplně všechno, co si dovedeme představit, i to, co si představit nedovedeme. V tomto poli vědomí platí naprosto totožné zákony. Každé úrovni vědomí byly dány určité specifické nástroje pro to, aby vznikla určitá hierarchie. Nižší úroveň a Vyšší úroveň.

Člověku byl dán nástroj mysli a v ní určité mechanismy, které když jsou v rovnováze, zajišťují naše posouvání se životem i růstem vědomí. My jsme jeden z těchto mechanismů nazvali ego. Tenhle obranný mechanismus má za úkol člověka hlídat a bránit. Má za úkol vždy odvrátit pozornost od nás a ukázat směrem ven. A když tento obranný mechanismus neznáme a neúkolujeme, potom nás začne ovládat.

Vidíme našeho nemocného pejska a naše ego ukáže ven. 

Hele, nemocný pejsek.
Teď nemusíme řešit náš problém, jelikož je tu nemocný pejsek.
Pojď budeme se o něj starat, budeme s ním jezdit k veterinářovi, hezky se o něj postaráme.

Hlavně se nekoukneme na sebe. Protože bychom možná prohlédli tuto hru a uvědomili si, že ta potíž nebo nemoc, ta je naše. A tak "vyšší" úroveň obětuje "nižší" úroveň pro své přežití. A když mazlíček odejde a uvolní nám cestu pro vyřešení našich potíží, tak ego řekne, jé to je ale smutné, měli bychom si pořídit dalšího pomocníka. 

Je to jen v krátkosti můj pohled. Pohled, který si rád ověřuji v životě. Sám mám dva hafany a když v rodině procházíme nějakou zátěžovou situací tak jako první nereaguje nikdo jiný než naši pejsci.

Teď už je máme tak trochu jako semafor.

Smyslem pro nás bylo naučit se nezatěžkávat nejslabší členy systému a hezky pěkně se naší pravdě podívat do očí. 

Né vždy je to snadné :)