Reference klientky
Vyzkoušela jsem už spousty terapií a seberozvoje. Byla jsem ztracená a bezradná v dlouhotrvající životní i manželské krizi.
Konzultace, první, druhá, třetí…je to fajn. Těším se. Po každé z nich je mi o něco lépe. Poskytují mi zajímavé pohledy na věc, nová zjištění, jiný náhled na život. Hlava pomalu pouští jednu černou myšlenku za druhou.
Postupně si ale začínám všímat, že fyzické potíže, které se děly už před terapiemi, se nelepší. Pak se dokonce začínají zhoršovat a přidávají se další. Čím je mi psychicky lépe, tím hůř je mi po těle. Tělo se mnou mluví, ale já ho neslyším.
Mám před další terapií a najednou cítím nechuť. Tak moc se mi nechce, hlava ochotně nabízí další a další důvody, proč ji odložit. Přidává se únava, kašel. Kašlu já, kašlou i obě mé děti. Píši omluvu a ihned se dostaví úleva - můžu zůstat tam, kde to znám, co na tom, že mi tam není dobře.
Úlevu okamžitě přeruší odpověď na mou omluvu: "vše se děje správně, tělo reaguje správně, přijeďte, vše Vám vysvětlím". Vzdáleně se ve mě ozve...prostě jeď!
Konzultace probíhá jako ty předchozí, skoro bych i řekla, že jsme se vlastně ani k ničemu zásadnímu tentokrát nedostali…odjíždím a lehce v sobě vnímám zvláštní ticho, nehne se ani lísteček...
...a pak se ve vteřině přiřítí tsunami dávno zapomenutých vzpomínek na dětství a v dospívání prožité události. Jsou to přesně ty, které si člověk nechce pamatovat. Ta intenzita emocí a pocitů mě převálcuje takovou silou, že sotva dýchám. Potřebuji se něčeho zachytit, v panice píši Petrovi, obratem dostávám ujištění, že vše se děje správně.
V následujících dnech se střídají chvíle klidu, vyčerpání, letargie s chvílemi emočních i fyzických propadů ve kterých se vrací ty nejhorší chvíle ne ve vzpomínkách, ale v reálném prožívání, v pocitech, zvucích, vůních...tělo klesá pod tím tlakem, můžu jen křičet, řvát, brečet a síly velmi rychle dochází.